Doktorko, nemáte něco na zlobení?

Diskuse o výchově dětí tzv. „růčo-fůčo“ se poslední dobou objevují stále častěji. Jsem za to opravdu ráda, protože to je v naší „dostanešpřeszadek-friendly“ krajině velký posun. A i když to v komentářích bude určitě masakr, zkusím k tomu něco napsat.

A píšu to hlavně proto, že následující větu, která mě nutí počítat do deseti, slyším v ambulanci častěji, než je zdrávo.😥

„Doktorko, nemáte něco na zlobení? Nějakou injekci? Protože tady na mladého nic neplatí. Ani přes zadek. Viď?“

Každé dítě slyší svůj vlastní buben

Jako pediatr i máma často vzpomínám na přednášky z dětské psychologie, které jsem jako studentka poslouchala se zatajeným dechem. Mimochodem, toho pana docenta by měli pouštět jako Večerníček pro nastávající rodiče.🤓 V paměti mi uvízla jedna jeho zajímavá myšlenka: „Víte, každé dítě slyší svůj vlastní buben.“

Máte prostě peciválka, kterého kam posadíte, tam sedí jak buchta. Ne, že by byl „poslušný“. On jenom slyší svůj pohodový jazz a nemá kam spěchat.🎷 A nebo máte malé éro, které musí neustále přistávat a odlétat. To má v uších rock'n'roll a nemůže jinak. Ale není „neposlušné“. Jenom nemá čas ztrácet čas.🚀

Co je vlastně „zlobivé dítě“?

Zkusila jsem vytvořit jakousi dospělou definici.☝️

Je to dítě, které se nechová podle našich dospělých představ a narušuje naši dospělou komfortní zónu.🤐 

Ale přemýšleli jste někdy nad tím, jaké jsou dětské představy? Jaká je dětská komfortní zóna? Zkuste si představit chvíle, kdy na své děti vycáknete. Je to opravdu vždy situace, která dítěti zničí život? Katastrofická a existencionální?🤔

Nebo je to rádoby nepřekonatelná hrůza, jako že něco rozbije, rozlije, pomaluje, postříhá, vysype, něco nesní, něco sní, běhá, loudá se, moc mluví, nemluví, nechce spát, nechce vstát, běhá bez bot🦶 , v botách, po blátě, trávě, sněhu, který nakonec cpe do pusy... A co třeba když dítě vezmete do restaurace, kavárny, banky, nákupáku... a ono se tam (nevděčník jeden) tváří, že se nudí?😑 A vymýšlí si svůj náhradní program?

Chce to klid a nohy v teple

Myslím, že 99 % našich o oktávu vyšších výlevů souvisí s naším trvalým pocitem nedostatku času a touhou po tom #perfectlife, který se sdílí a prezentuje všude kolem.🙄 

Ovládá nás falešný pocit, že nestíháme, a jsme napnutí jako guma v trenclích.🩳

Všichni to mají na sítích zalité sluncem, jenom u nás je to všechno jako po bombardování. A do toho už po dvacáté zase vytřít, umýt, vyprat, uvařit, sesbírat a uklidit.

Přestali jsme poslouchat přírodu a instinkty

Dnes a denně vídám maminky v šestinedělí, unavené a vystresované. S neklidnými, brečícími dětmi. Když jim řeknu, ať nic nedělají, jenom spí, jí, kojí a mazlí se s miminkem, koukají na mě jako na marťana.👽

Ale přesně tady začíná první semestr ve studijním oboru rodičovství.👩‍🎓 Nechci být zlým prorokem, ale kdo už tady lítá za školu, tak bude tu rodičovskou maturitu skládat s odřenýma ušima. V překladu: Jestliže už v šestinedělí není dítě středobodem vašeho vesmíru a úklid, účes, návštěva a fotky na sítích mu šlapou na paty, nevěstí to ani do budoucna nic moc dobrého. 👎

Sparťanský trend: Dostaneš na zadek!

Přemýšlela jsem, jak často v běžném dospělém životě člověk někoho praští, když ho někdo naštve. Pohlavek kamarádce, facku kolegyni, přes ruce šéfovi, po prdeli policajtovi, přes záda podřízenému, vykrákat úřednici za pačesy?🤯 A tam se ovládneme! I přes to, že jsou to obvykle úplně cizí lidé, ke kterým nic moc necítíme.

Tak proč jsme schopni uhodit vlastní dítě? Jenom letmá představa (nedokážu na to myslet více), že moje děti trpí, nebo že tady nejsou, mě až fyzicky bolí. A já věřím, že to máte stejně.🙏

Mimochodem - víte, že 2 z 5 osob v dětství čelily fyzickému, psychickému nebo sexuálnímu násilí, přičemž původci násilí byli ve většině případů vrstevníci nebo rodiče? (Zdroj: Sexuální násilí očima české veřejnosti (Persefona, 2016))

Zlé děti se nerodí

Dítě se narodí jako nepopsaný list papíru. Prostě se nenarodí dítě hodné👼 a dítě zlé.😈 Od malička ochutnává, očichává, osahává, okukuje, naslouchá všemu, co život přinese. Učí se za pochodu. Občas je to pochod vítězný, občas si natluče. Ale cítí se v tom svém dětském světě přešťastné. My rodiče jsme pro něj superhrdinové, kteří na to všechno dohlížejí a mají super schopnost zabránit pádu na ty nejostřejší hrany.

Když však na dítě začneme křičet nebo jej uhodíme, je to jako bychom mu stoupli botou do rozestavěného lega. Umíte si představit co v tom momentě cítí? Všechno, jenom ne pochopení.😔

Všechno je to o komunikaci

Kdy jsou vlastně malé děti schopny pochopit skutečný význam našich vět? Když na mrňouse jejich nejbližší člověk křičí, je spíše více vyděšený z toho divného hlasu, než že by chápal, co vlastně provedl. A hlavně často křičíme v situacích, které děti strašně matou.😵

• Proč tady nemůžu běhat, když jsem včera běhal po lese a bylo to super?🌲
• Když tady křičím, tak se mi to tak krásně ozývá. Včera když jsem doma takto křičel, tak se všichni smáli, ale teď se zlobíš. Co? Ne, nevím, co to je restaurace ani banka.🏦
• Jůůů, a viděla si mamko jaká krásná kytička je na stolečku? Proč na ni nemám sahat? Včera jsme jich venku natrhali kupu.🌷
• A tohle si už slyšel taťko? Jak krásně duní, když bouchám tím klackem? Telefonuješ? Ale ten bubínek je tak krásný. Slyšíš taťko?🥁

Bezmezná láska

Co udělá dítě, když na něj řvete nebo ho uhodíte? Brání se? Ne. Je naštvané a dlouho s vámi nemluví? Ne. Uhodí vás také? Spíš ne. Protože to by asi byla přirozená reakce dospělého člověka, když ho někdo uhodí. 

Ale co to malé dítě?😢 Celá psychologická rozvaha by se tady dala napsat. Na několik stránek. Ale to je všem šumák, číst to nikdo nebude. Takže jenom krátce, na zamyšlenou:

Dítě se ráně nebrání. A bezmezně nás miluje dál. Trošku srabizmus od nás dospělců, ne? To se nám to bouchá, když pak dítěti nezbývá nic jiného než za námi poníženě přijít s prosíkem...

Dětství je období, které by mělo být to nej, bez starostí, bez bolesti. Všichni jsme v tom období udělali kvantum chybiček, chyb i průšvihů.😱 Aby ne. Za tak krátkou chvíli se musíme naučit v podstatě všechno, co v životě potřebujeme. Sedět, chodit, čůrat do záchodu, jíst lžičkou, mluvit, dokonce v cizím jazyku, zavázat tkaničku. Naučit se písmena, vyjmenovaná slova, rozbor básně. Jedna plus jedna, násobilku, přeponu nad odvěsnami. Kotoul, stojku, brusle, noty, hlavní město Zimbabwe, zavázat kravatu, tančit valčík, naučit se podpis rodiče, nanést řasenku, dát pusu...🤯

Tak to těm dětem nedělejme ještě těžší, než to mají.😉